Během našeho pobytu v resortu WakaGangga nám byl nabídnut výlet po Bali netradičním způsobem. Taková nabídka se neodmítá, a navíc jsem hrozně moc chtěla vidět další zákoutí tohoto nádherného ostrova.

Ráno po osmé nás vyzvednul u vily řidič Putu, který provází turisty po Bali už od roku 1995. Naskočili jsme do zbrusu nového Land Roveru a vydali se do krajiny plné rýžových políček, chrámů a malých vesniček.

Kamenný lom

O dvě hodiny později jsme dorazili do naší první destinace. Tou byl kamenný lom uprostřed džungle. Zde vesničané ručně vysekávají měkký vulkanický kámen z koryta řeky, který následně zpracují do tvaru cihel pro stavbu jejich domů, zdí či chrámů.

Bohužel v den naší prohlídky probíhala oslava Banya Pinaruh a tak lom zel prázdnotou. Během této oslavy se vesničané vydávají k moři, posvátným vodopádům či řekám, kde se modlí k Saraswati (bohyně znalosti) a poté se opláchnou ve vodě.

V lomu byla pouze jedna 67letá babička. K mému velkému překvapení tam pracovala! Nosila těžké kameny na hlavě, jako by to nic nebylo. Pokaždé nabrala tři čtyři velké kameny z koryta řeky, dala si je do košíku či jen na jakousi podložku na hlavě a šlapala si to vesele do kopce až k silnici, kde je poté prodávala. K tomu všemu neměla ani boty! Neskutečné. Navíc pokaždé, když ji někdo fotil, se zastavila a usmála. Já osobně jsem se cítila provinile a snažila se ji fotit potajmu. Neumím si totiž představit, že by moje babička nosila tyhle těžké kameny, a ještě u toho pózovala turistům.

Teď je mým cílem být taky v takové kondici až mi bude 67 let – vlastně bych ráda byla v takové kondici už teď 😀

Piknik s místní rodinkou

Naskočili jsme zpět do našeho Land Roveru a řidič Putu nás zavezl do blízké vesničky, kde na nás čekalo drobné občerstvení u místního vesničana a jeho rodiny. Uvítali nás s úsměvem od ucha k uchu (jinak se to snad ani v Indonésii nedělá) a nabídli nám čaj, kafe a jejich tradiční pochoutky. Mezitím jeho maminka v kuchyni pro nás připravila tradiční balijské palačinky s nastrouhaným kokosem, zalité jakousi kokosovou melasou. Tyhle palačinky nejde nemilovat!
Po kafíčku a palačinkách nás čekala menší procházka rýžovými políčky okolo vesnice, během které nám náš hostitel vysvětlil jak se tu na Bali farmaří.

Rýžové terasy Jutiluwih chráněné UNESCO

Naše další zastávka byla tou, na kterou jsem se těšila asi nejvíce. Rýžová pole Jutiluwih jsou na listu chráněných oblastí UNESCO. Rýžové terasy kam oko dohlédne. Místní zde dodnes ručně bez jakékoli zemědělské techniky pěstují rýži na kaskádovitých terasách.

Hlavním důvodem, proč je tato oblast na listu UNESCO, je ten, že tu využívají tu speciální zavlažovací systém zvaný Subak. Subak v sobě odráží filozofický koncept Tri Hita Karana, který spojuje sféry duchovna, lidského světa a přírody. Tato filozofie se zrodila z kulturní výměny mezi Bali a Indií před více jak 2 000 lety a formovala krajinu Bali.

Oběd v pralese

Po všem tom chození a focení v rýžových políčkách jsme dostali hlad, a tak bylo na čase na naší další zastávku. Ukrytou v pralese jsme našli nádhernou restauraci postavenou z bambusu. Uvnitř na nás čekal oběd ve formě luxusního bufetu s tradičním jídlem balijské kuchyně. Museli jsme ochutnat úplně všechno, ale nejvíc nám chutnalo kuřecí saté s arašídovou omáčkou. Hosté po nás už žádné saté neochutnali – všechno jsme to snědli. Tím se jim chceme omluvit. Ono to bylo tak vynikající!

Chrám Pura Batukaru

Naší poslední zastávkou byl chrám Pura Batukaru, který se nachází na svazích hory Batukaru – druhá největší sopka na Bali. Tento chrám je jedním z devíti hlavních chrámů, které ochraňují Bali před zlými duchy. Pura Batukaru byl postaven v jedenáctém století pro bohyni hory Batukaru zvanou “Mahadewa”.

Místní sem přicházeli v pestrobarevném či bílém oblečení aby se zúčastnili očistného rituálu. Ukryta za větvemi stromů jsem se zatajeným dechem pozorovala tento pro mě dosud neznámý duchovní a mírumilovný akt. Nezapomenutelný zážitek!