Jednoho dne jsem se v jedné cestovatelské skupině kochala fotkami ze zemí Hedvábné stezky a moc jsem si přála tu nádheru vidět na vlastní oči. O rok později a bez jakýchkoliv plánů se najednou ocitám v Uzbekistánu ve městě Samarkand, které je považováno za srdce Hedvábné stezky a za křižovatku světových kultur s historií přes dvě a půl tisíciletí. Nějak tomu nemohu stále uvěřit.
SNY SE PLNÍ (a nejen o Vánocích)
Posledních pět let jsme pracovali v jihovýchodní Asii, a proto mě ani ve snu nenapadlo, že jednou budeme pracovat v Kazachstánu. Koncem března byly krátké prázdniny a my museli vyjet ze země, abychom si obnovili víza. Nejvýhodnější lety byly do hlavního města Tashkent, a tak nás firma poslala tam. Jenže Lee už tam jednou byl a chtěl někam jinam. Chtěl do Samarkandu. Jméno Samarkand mi v tu dobu nic neříkalo, a tudíž jsem tomu nevěnovala moc pozornost. Pár dní před odletem jsem si to vygooglila a nemohla uvěřit svým očím. To je to místo, které jsem obdivovala na fotkách pár měsíců zpátky!
Lee se na cestu vydal o dva dny dříve, jelikož já ještě musela pracovat. Den na to mi psal, ať vezmu s sebou peníze. Žádné bankomaty prý nefungují, banky mu odmítají peníze rozměnit a on utratil poslední hotovost za večeři.
VESELÁ CESTA Z KAZACHSTÁNU DO SAMARKANDU
V pátek ráno jsem nasedla do taxi a jela na letiště. Z řidiče se vyklubal tanečník, který místo toho, aby držel volant, předváděl bláznivé taneční kreace 😀 .
Po příletu do Tashkentu jsem se na letišti snažila vyměnit stodolarovku, kterou mi odmítli vzít, protože na ní byla inkoustová pidi tečka! Trochu jsem si na sebe zanadávala, že jsem si blbka nezkontrolovala bankovky, když jsem je měnila na letišti v Astaně na dolary. Nevadí, v hale byly celkem čtyři bankomaty a tak jsem šla zkusit vybrat peníze z nich. Jeden mimo provoz, další nefungovaly ani na jednu z mých mnoha karet.
Ještěže jsem si po svatbě nechala zhotovit VISA kartu, kterou ten jeden bankomat akceptoval. Peníze jsem dostala, ale zase v dolarech. Šla jsem tedy zkusit mé štěstí zpět ke směnárně. Tuto mi naštěstí vzali. Uf. Ještě jsem si chtěla koupit sim kartu s daty, ale měli vyprodáno. Ještě donedávna byla země turistům docela uzavřena a sim karty si mohli koupit jen místní. Při naší druhé návštěvě jsme již sim kartu koupili bez problému na info přepážce.
Taxi z letiště na vlak v Tashkentu
Teď zbývalo sehnat taxi a dostat se na hlavní vlakové nádraží, koupit si lístek, sehnat další taxi a jet na jiné vlakové nádraží, odkud odjíždí vlak do Samarkandu. Nechápu tuhle logiku. Byla jsem ze shánění taxi a hledání toho správného nádraží celá nesvá. Nemám ráda ten pocit, když se musím dohadovat s taxikáři o ceně, kterou schválně několikanásobně zvyšují.
Naštěstí jsem si během létání mezi bankomaty všimla klučiny s velkým báglem, který vypadal jako backpacker a zaslechla jsem, že mluví s někým o Samarkandu. Zeptala jsem se ho, zda tam má taky namířeno. Třeba bychom mohli jet stejným taxi. Prý už tam byl a teď plánuje se dostat stopem do Kazachstánu. Chvíli jsme pokecali o našich cestách a plánech.
Jmenoval se Matvei, byl z Moldovi a už šest měsíců stopuje po zemích bývalého sovětského svazu a Indii. V Uzbekistánu spousta lidí mluví rusky, a tak se nabídl, že mi pomůže sehnat taxi a lístky na vlak. První taxi si řekl o 40 tisíc sum. Nakonec to Matvei usmlouval u jiného na 15 tisíc (40 korun). Jako první jsme jeli na jižní nádraží koupit lístek, který stál 80 tisíc sum (220 korun). Pak jsme se nechali odvézt na centrální nádraží. Cesta neoficiálním taxi i s manželkou taxikáře na telefonu nás stála dokonce jen 8 tisíc sum. Matvei mě doprovodil až do čekárny, něco řekl průvodčímu, rozloučil se a odešel.
Vlak do města Samarkand
Vlak jel až za hodinu. Já seděla v čekárně s dalšími cestujícími. Brána k platformám byla uzavřena. Otevírá se až když je vlak na místě. Většina lidí na mě neustále koukala. Byla jsem tam jedním z mála turistů. Celkem asi jen pět.
Když vlak přijel, všichni se zvedli a hrnuli se k platformě. Průvodčí přišel za mnou a doprovodil mne s úsměvem přednostně až k mému místu ve vlaku. Měla jsem pro sebe celou palandu. Jako každý cestující. Dostala jsem polštář a prostěradla na matraci a na přikrytí. Luxus.
Naproti mně si přisedl jeden z místních. Tipuji, že mu bylo asi 35. Hned si se mnou začal mile povídat lámanou angličtinou mixovanou s ruštinou. Docela jsme si za ty 4 hodiny ve vlaku pokecali. Ukázal mi svou ženu a dceru, svatební fotky, jeho čtyři bratry a sestru. Donesl mi čaj a teplou deku a já mu dala na oplátku nějaké sušenky, které jsem dostala od Matvei.
Když jsme dorazili na nádraží v Samarkandu, poprchávalo. Zeptal se kde mám ubytování a nabídl, že mi pomůže sehnat taxi, abych neplatila turistickou přirážku. Nakonec domluvil cenu s jedním taxikářem na 20 tisíc. Já mu moc poděkovala, rozloučili jsme se a odešel za rodinou.
Taxi do hotelu
Taxikář byl starší pán okolo 70 let, jeho auto bylo asi z roku 1980. Mile se na mne usmál a začal mluvit rusky. Já rozuměla asi každé osmé slovo, ale pokecali jsme si a docela se u toho i nasmáli. V hotelu Rahmon, kde jsme byli ubytovaní, už na mne čekal hladový Lee, který od snídaně nic nejedl. Dala jsem mu svůj sendvič, koukli se na film a šli spát.
DEN 1
Shah-i-Zinda
V perském jazyce jméno Shah-i-Zinda znamená “Živý král” a tento starodávný nekropolis je spojen s legendou, že je zde pohřben Kusam ibn Abbas, bratranec proroka Muhammada, který přišel do Samarkandu s arabskou invazí v 7. století, aby kázal islám.
Ráno tu nebyla skoro ani noha. Zaplatili jsme vstupné 15 tisíc sum (38 korun) a vydali se po schodech nahoru. Celkem je tu 40 schodů, které představují cestu pokání a modliteb. Místní schody počítají a věří, že pokud jejich počty schodů po cestě nahoru a po cestě dolů budou odpovídat stejnému číslu, budou zbaveni hříchů. Já tento fakt netušila a zůstávám hříšnicí.
Nahoře jsme vešli uličkou mezi tyrkysovými chrámy. Postupně přicházeli místní lidé a také pár turistů. Potkali jsme jich asi jen šest. Většina lidí sem přijela o víkendu z okolních měst se pomodlit u hrobky Kusama. Cesta k hrobce je pro muslimy stejně duchovní jako cesta do Mekky. Tohle místo je totiž považováno za Mekku střední Asie. Lidi tu na nás vrhali jeden úsměv za druhým a neustále se s námi chtěli fotit či procvičovat jejich angličtinu. Zde se turistům může splnit sen o tom, jaké je to být celebritou.
Naše další zastávka byla mešita Hazrat-Hizr, která se nachází na kopci nad tržnicí Siob a je z ní nádherný výhled na mešitu Bibi-Khanym a Shah-i-Zhindu.
Původní mešita z 8. století, která zde kdysi stála, byla ve 13. století vypálena Chinggisem (Džingischánem). V devadesátých letech minulého století byla obnovena a dnes je to nejkrásnější mešita Samarkandu. Vedle mešity se nachází skromná hrobka bývalého prezidenta Islam Karimova, který zemřel v 2016.
Vstup do komplexu je zdarma, ale postává tam jeden z místních chytrolínů, kterému se podařilo nás zavést do jedné malé části mešity, kde jsme museli zaplatit vstup (20.000).
Bazaar
Z mešity jsme si to zamířili k Bibi-Khanym, jenže po cestě nás zlákalo místní tržiště, neboli bazaar jak tomu tady říkají. Všude samé sušené ovoce, ořechy, turecký med a hlavně halva! Tu jsem chtěla vyzkoušet už od prvního shlédnutí filmu The Prophet. Můžete se tu procházet, ochutnávat a hlavně nakupovat! My si nakoupili halvu a turecký med s pistáciemi!
Bibi-Khanym
Posilněni ochutnáváním vynikající halvy, ořechů a sušeného ovoce jsme zamířili do další mešity. Její velikost mi vyrazila dech. Nebylo divu, že ve středověku Bibi-Khanym byla největší mešitou na světě. Kdysi tu dokonce byl uchován nejstarší Korán světa, který se nyní nachází v Tashkentu. Budova časem začala chátrat a rozpadávat se. Koncem 19. století zasáhlo Samarkand zemětřesení a budova byla téměř zničena. Sověti začátkem 20. století započali s rekonstrukcí, která nebyla dokončena. Během naší návštěvy jsme viděli, kolik ještě práce na ní zbývá. Tak snad jednou.
My jsme tu strávili téměř hodinu nasáváním atmosféry a samozřejmě focením. Vždycky lituji Leeho, že na mě musí neustále čekat.
DEN 2
Registan
Náměstí Registan je srdcem města Samarkand již od 15. století. Jeho název v perštině znamená “písečné místo” či “poušť”. Náměstí je obklopeno třemi obrovskými madrasy (islámské školy). První budova byla postavena Ulugbekem, vnukem Timura, v roce 1417. Ten zde dokonce vyučoval astronomii, fyziku a matematiku. Další dvě madrasy byly postaveny v 17. století.
Nejdřív jsme asi půl hodiny blbli na náměstí, kdy jsem se snažila vyfotit Leeho s jednou z madras bez turistů. To se mi nepodařilo. Naštěstí s sebou tahám stativ, pomocí kterého jsem nafotila asi 20 různých fotek a zkombinovala je do výsledné fotky bez turistů. Jupí!
V madrase Tilya Kori, která byla postavena jako poslední v letech 1646-1660 se ukrývá dechberoucí mešita. Při vchodu do mešity jsem byla oslněna její krásnou. Tilya Kori znamená v překladu zdobena zlatem. Jméno opravdu popisuje pohled, který vás uvnitř čeká. Fakt, že veškerou výzdobu a malbu dělali ručně, je nepředstavitelný. Zajímalo by mne, kolik roků z celkových 14 let stavby strávili malbou všech těch ornamentů.
Po prohlídce mešity a krámků jsme zaplatili jednomu z hlídačů 20.000 sum za osobu a ten nás nechal vylézt nahoru do jedné z věží. Rozhodně to nedoporučuji nikomu, kdo má strach z těsných prostorů. Výhled za tu námahu rozhodně stál. Krásný výhled na město a na náměstí i když trochu stísněný. Navíc jsme se pak mohli procházet v druhém patře, kde nikdo nebyl a nafotit dalších pár fotek bez turistů.
Gur-i-Amir
Jako poslední nás čekalo mauzoleum Gur-i-Amir, což v překladu znamená “Hrobka krále”. Je zde pochovaný nejznámější vládce Timur, jeho vnuk Ulugbek a další členové panovnického rodu. Místo je krásně zrekonstruované a dlouho jsme se kochali mauzoleem zvenčí. Uvnitř nás překvapili jen bílé zdi. Čekali jsme něco víc. Avšak bílá chodba nás zavedla do místnosti s hrobkami, která nás nakonec v našich očekávání nezklamala.
Odlet
V hotelu nám pomohli zamluvit taxi na brzké ráno taxi. Nechtěli jsme si totiž neděli krátit návratem do Tashkentu vlakem, a tak jsme si zaplatili letenky na pondělní ráno, které nás stály jen 460 korun! To je jen o 200 korun víc než jízdenka na vlak.
Let do Tashkentu byl v půl sedmé ráno a odtamtud zpět do Kazachstánu. Dva dny v Samarkandu mi jako milovnici focení rozhodně nestačily. Uzbekistán jsem si zamilovala a určitě se sem musím vrátit. Alespoň ještě tak na další dva týdny. Navíc mi zbývá prozkoumat i další oblasti a města této překrásné země dříve, než se z ní stane turistická atrakce.
Kde se ubytovat ve městě Samarkand
Rahmon Hotel
Nejlepší umístění, které se má založit, je v blízkosti náměstí Registan, protože většina památek je v docházkové vzdálenosti. Jak jsem již zmínila, zůstali jsme v hotelu Rahmon , který nás stál 10 USD za noc včetně snídaně. Personál byl opravdu milý a neustále nám nabízeli místní čaj.
Bibikhanym Hotel
Pokud vám nevadí platit trochu víc a chcete zažít něco jedinečného, doporučuji vám pobyt v hotelu Bibikhanum, který se nachází hned vedle největší památky Bibi Khanym v Samarkandu, kde je můžete vidět přímo z vaší terasy.
Kdy se vydat do města Samarkand
Nejlepší období pro návštěvu Samarkandu je buď na jaře či na podzim, protože je teplo a už moc neprší. My jsme se do Samarkandu vydali koncem března. Ráno bylo sice trochu chladno, ale okolo poledne už bylo vcelku horko. Nejlepší na tom bylo, že koncem března a začátkem dubna je tam ještě stále poměrně klid a není tam moc turistů.
